V době vrcholícího nasazení zahraničních pracovníků v srpnu 1944 pracovalo v Německé říši šest milionů civilních nuceně nasazených, většina z nich z Polska a ze Sovětského svazu. Přes třetinu z nich tvořily ženy, z nichž mnohé byly odvlečeny společně s svými dětmi, nebo děti přivedly na svět v táborech. Kromě toho muselo v roce 1944 v německém hospodářství pracovat téměř dva miliony válečných zajatců. Od roku 1943 německý průmysl stále více využíval také vězně koncentračních táborů.

Nucená práce ve válečném hospodářství

Všechny přepadené země byly využívány jako zásobárna pracovních sil pro Německo. Počáteční pokusy o nábor neměly velký úspěch; po Čechách a Polsku bylo od roku1940 nasazováno stále více mužů a žen na nucenou práci i ze západní Evropy. Zčásti to byly celé ročníky. Velký obrat ale přinesl rok 1942, kdy se Německá říše po ztroskotání strategie "bleskové války" přeorientovala na válečné hospodářství "totální války".

Vzhledem k tomu, že téměř všichni němečtí muži byli povoláni do armády, bylo možné uskutečnit tyto plány jen pomocí masového vykořisťování zahraničních pracovních sil. Ty tvořily více než čtvrtinu, v některých částech podniků až 60 % osazenstva. Jen díky nim bylo udržováno zásobování obyvatelstva a válečná produkce, organizovaná Albertem Speerem jako odpovědným ministrem.

Velké podniky i malé řemeslné provozy, komuny a úřady, ale také sedláci a soukromé domácnosti požadovali stále více zahraničních pracovních sil, a byly tak spoluzodpovědné za systém nucené práce. Průmysl profitoval z velkého rozšíření výroby, ke kterému díky tomu docházelo.

Životní podmínky nuceně nasazených

Životní podmínky lidí nasazených na nucenou práci v Německu nebo na obsazených územích pro Německo byly podle národnosti, právního statusu a pohlaví rozdílné. Lidé ze Sovětského svazu (v nacistickém žargonu tzv. "ostarbeitři") a z Polska byli v důsledku diskriminačních zvláštních výnosů zcela bezbranní a vydáni napospas zvůli gestapa a policejních úřadů. Své tábory směli opustit často jen kvůli práci a museli na prsou nosit odpovídající označení ("OST“, "P“).

Tato rasistická hierarchie nacistického režimu se opírala o antislovanské předsudky, široce rozšířené mezi německým obyvatelstvem, které vedly k dalšímu hanobení, udávání a týrání. Také s Italy, kteří byli po odstoupení Itálie z války na podzim 1943 zavlečeni do Německa jako internovaní vojáci ("Militärinternierte"), se špatně zacházelo jako s údajnými zrádci. Snesitelnější, avšak přesto strádavý a ponižující, byl život pro západoevropské nebo k "nordické rase" náležející odborníky a inženýry. Nejhorší byl osud vězňů v koncentračních táborech, především Židovek, Židů, Sintů a Romů určených k "vyhlazení prací" (Vernichtung durch Arbeit).

Systém rasisticko-byrokratické represe a kontroly

Všichni zahraniční pracovníci byli pod přísným dohledem rasisticko-byrokratického, represivního a kontrolního aparátu, sestávajícího z wehrmachtu, úřadu práce, ozbrojené závodní stráže (Werkschutz), policie a SS. Byli namačkaní do baráků, ve kterých byl průvan, nebo do přeplněných hostinců a společenských sálů. V táborových nebo podnikových jídelnách dostávali velmi nedostatečnou stravu; bez potravinových lístků si ze své nízké mzdy nemohli koupit nic k jídlu a trpěli neustále hladem. Těch málo zbývajících hodin po často 12hodinové pracovní směně využívali zejména k tomu, aby si zajistili přežití. Pokoušeli se pořídit si na černém trhu chleba nebo uklízeli – za oběd – pro některou německou rodinu. Tak si mohli i chudší Němci vzít domů služebnou nebo stavebního dělníka, doslova jen za stravu.

Při bombových útocích byli nuceně nasazení ještě bezbrannější než německé obyvatelstvo, protože většinou neměli přístup do krytů. Mnoho žen bylo vystaveno dodatečné šikaně a násilnostem.

I přes represe, udávání, dezorientaci a katastrofální životní podmínky v obsazené a vypleněné vlasti se nuceně nasazení neustále pokoušeli uprchnout. Existovaly i pokusy o odpor a sabotáže. Bez právní pomoci a již při pouhém podezření na takové delikty mohli být v krajním případě posláni do koncentračního tábora nebo dokonce popraveni. V případě "flákání se" nebo odpírání práce hrozily pověstné pracovně-výchovné tábory.

Po osvobození

Konec druhé světové války přinesl osvobození milionům zotročených a smrtí ohrožených lidí. Po osvobození se mnoho bývalých nuceně nasazených ihned vydalo na vlastní pěst na cestu domů; jiní žili jako „displaced persons“ dále v táborech a čekali na svou repatriaci nebo vycestování na západ. Pro mnohé, zejména sovětské nuceně nasazené však utrpení v roce 1945 neskončilo. Ve své vlasti byli paušálně podezřívání z kolaborace s Němci; mnoho jich zmizelo ve stalinistických lágrech. Většina z nich trpí stále, zejména ve stáří, psychickými a fyzickými obtížemi, které jsou následkem „totálního nasazení“; v mnoha východoevropských zemích žijí po zhroucení socialistické společnosti na okraji existenčního minima. Německé vlády a podniky, jež z otrocké práce profitovaly, dlouhou dobu odmítaly – až na několik málo výjimek – převzít jakoukoli odpovědnost za tyto oběti.

Další informace

• Informační portál Spolkového archivu na www.zwangsarbeit-eu.
• Odborná literatura pod Knihy / Média
• Odkazy v Seznamu odkazů