Nuceně nasazení byli dlouhou dobu považováni za "zapomenuté oběti nacismu“, tedy za skupinu obětí, která nebyla v německých právních předpisech týkajících se odškodnění zohledněna.

Spolkový zákon o odškodnění, jenž vešel v platnost v roce 1953, vyloučil z poskytovaných plnění z velké části osoby žijící v zahraničí a osoby, které nebyly pronásledovány z rasových nebo politických důvodů. V paralelně uzavřené Londýnské dohodě o německých zahraničních dluzích se Spolkové republice podařilo právně definovat odškodnění zahraničních nuceně nasazených jako "reparační nároky“, a tím je přesunout na jednání o konečné mírové smlouvě.

Globální platby západoevropským a východoevropským státům

Za účelem podpory západní integrace poskytla Spolková republika platby pouze jednotlivým státům formou tzv. globálních dohod. V roce 1952 Izraeli (3,5 miliardy DM jako materiální pomoc při výstavbě) a mezi roky 1959 a 1964 několika západoevropským zemím (celkem 0,9 miliardy DM). V této fázi vyplatily také některé velké podniky několik milionů DM organizaci Jewish Claims Conference.

NDR odmítla na základě své vlastní definice coby nově založeného antifašistického státu jakékoli odškodnění pro zahraniční oběti nacismu. Po znovusjednocení Německa v roce 1990 následovaly po smlouvě 2+4 ještě globální dohody s Polskem (500 mil. DM), s Běloruskem, Ukrajinou a Ruskem (celkem jedna miliarda DM). Rusko a Bělorusko přitom měly zohlednit také nacistické oběti v pobaltských zemích, které mezitím získaly suverenitu. Poskytnutím těchto plateb považovaly tehdy vláda a hospodářství svou odpovědnost za splněnou.

Debata o odškodnění

Teprve koncem 20. století začalo téma odškodnění nuceně nasazených zaměstnávat německou i mezinárodní veřejnost. První politické iniciativy strany Zelených ve Spolkovém sněmu, Evropského parlamentu nebo organizace Akce smíření a mírové služby však prozatím nebyly úspěšné.

Teprve právní a politický tlak z USA tuto blokádu koncem 90. let 20. stol. prorazil. V roce 1998 se frakce ve Spolkovém sněmu dohodly na tom, že chtějí zřídit nadaci pro odškodnění nucené práce za finanční účasti německého hospodářství. Paralelně s tím vedly hromadné žaloby a hrozby bojkotu v USA k založení "Nadační iniciativy německého hospodářství“, ve které nabídly především velké podniky orientované na vývoz účast na humanitárním gestu – bez přiznání viny. Jako podmínku požadovaly příslib "právní jistoty“ pro podniky před dalšími žalobami v USA.

Nadace "Připomínka, odpovědnost a budoucnost"

Po zdlouhavých mezinárodních jednáních byla 12. srpna 2000 spolkovým zákonem založena nadace "Připomínka, odpovědnost a budoucnost“ ("Erinnerung, Verantwortung und Zukunft“, EVZ). Německé podniky se podílely cca pěti miliardami DM na desetimiliardovém fondu pro odškodnění bývalých nuceně nasazených a dalších obětí nacismu, a také zřízení specielního fondu "Připomínka a budoucnost“. Poté co německý Spolkový sněm 30. května 2001 konstatoval "právní jistotu“, bylo možné začít s vyplácením.

Provádění odškodnění prostřednictvím nadace mělo být nebyrokratické a mělo podnikům, ale také obětem ve vysokém věku, ušetřit individuální soudní řízení. Reálně by takto zdlouhavé procesy přežilo jen málo bývalých obětí. Přesto bylo odškodňování nejrůznějších skupin obětí v různých zemích velmi komplikovaným procesem, který byl realizován ve spolupráci se sedmi mezinárodními „partnerskými organizacemi“. Ty byly zodpovědné za přijímání žádostí, stanovení oprávněnosti poskytovaného plnění a jeho výplatu. Jeho finanční rámec byl předem stanovený při mezinárodních jednáních. 

Realizace výplat

Z celého fondu vyplatila nadace EVZ cca 4,6 miliardy eur odškodného zejména bývalým vězňům koncentračních táborů a deportovaným civilním pracovníkům ze střední a východní Evropy. Přes 1,6 milionů přeživších obdrželo jednorázové platby, které se lišily podle země původu a náročnosti podmínek v táboře.

Vězni koncentračních táborů a ghett obdrželi maximální částku ve výši 7 669 eur (kategorie A), vězni pracovně výchovných táborů a tzv. „ostatních věznic“ dostali mezi 3 068 a 7 669 eury, nuceně nasazení v průmyslu zpravidla 2 556 eur (kategorie B).

Partnerské organizace mohly díky otevírací klauzuli v rámci svých finančních prostředků zohlednit další skupiny obětí. V rámci této otevírací klauzule obdrželi mj. nuceně nasazení v zemědělství a dětští vězni mezi 536 und 2 235 eury. Pokud dotyčné oběti zemřely po roce 1999, měli nárok na plnění příbuzní. Zvláštní odškodnění byla vyplácena z dalších prostředků nadace za pojistné, majetkové a "ostatní osobní újmy".

Osoby, které nebyly odškodněny

Na základě předchozích mezinárodních dohod nebyli zákonem zohledněni váleční zajatci, pokud nebyli vězněni v koncentračních táborech. Ani internovaní italští vojáci zajatí v roce 1943 neobdrželi žádné odškodnění. Západoevropští a jihoevropští nuceně nasazení byli uznáni jen tehdy, pokud museli pracovat za vězeňských podmínek. Lidé, kteří byli nuceni k práci Němci ve své rodné zemi, byli zohledněni v České republice, Polsku a Bělorusku.

Historický význam odškodnění

Finanční aspekt odškodnění byl vzhledem k tísnivé chudobě mnoha starších lidí ve východní Evropě pro dotyčné velmi důležitý. Vedle toho přispěla debata okolo odškodnění, proces dokazování a výplat odškodnění jakož i následné aktivity nadace a dalších iniciativ (programy setkávání s přeživšími, výstavy k tématu nucené práce atd.) k tomu, že dlouho zapomenuté oběti nucené práce byly znovu připomenuty veřejnosti, v svých domovských zemích i v německých komunitách, podnicích a ve "velké politice“. Digitální archiv "Nucená práce 1939-1945“ by chtěl vzpomínky dotyčných uchovat a prezentovat i v budoucnosti.

Další informace

• Expertní rozhovor s Günterem Saathoffem
• Informační portál Spolkového archivu na www.zwangsarbeit-eu.
• Odborná literatura pod Knihy / Média
• Odkazy v Seznamu odkazů