Italská Židovka Liliana S. prchá v roce 1943 do Švýcarska, je však švýcarskou policií vrácena zpět a poté deportována do KT Auschwitz (Osvětim). Tam přežije selekci a pracuje v továrně na plech.

• Narozena 1930 v Miláně, vyrůstá jako poloviční sirotek u svého otce 
• Od platnosti rasových zákonů 1938 pociťuje jako Židovka stále větší diskriminaci
• Po německé okupaci Itálie prchají Liliana a její otec v prosinci 1943 přes hory do Švýcarska
• Švýcarská policie je pošle zpět a v Itálii jsou zatčeni
• 30. ledna 1944 deportace do Auschwitz-Birkenau (Osvětim-Březinka), otec je poslán do plynu
• Až do rozpuštění tábora vykonává 14letá Liliana S. nucenou práci v továrně na plech Weichsel Union Metallwerke
• V lednu 1945 přeložení do Ravensbrücku, pak do pobočného tábora Malchow
• Osvobození a návrat do Milána, 1951 svatba
• Tři děti a tři vnoučata
• Vystupuje často jako pamětnice ve školách a ve filmech

Liliana S. vzpomíná na své vrácení na švýcarské hranici:

Nel boschetto incrociammo una sentinella svizzera. Questo, senza una parola ci prese in consegna e ci accompagnò al comando di Polizia del primo paesino che si chiama Arzo, della Svizzera italiana […]Poi al Comando di Polizia, dopo lunga attesa, l’ufficiale che ci ricevette disse che eravamo degli imbroglioni, che non era vero che in Italia gli Ebrei erano perseguitati, che la Svizzera era piccola  e che non ci poteva tenere. No! Io, quando ho sentito questo, proprio ho detto fra me: “No, no, questo non è possibile, non è vero che ci capita una cosa di questo genere.” Mi ricordo che mi buttai per terra, gli abbracciai le gambe, lo stringevo, lo supplicavo. E mio papà anche lì, fece un tentativo di lasciare me, lì, disse: ”Ma tenga almeno la mia bambina!” Questo, a parte che forse non l’avrebbe neanche fatto, ma poi non ebbe il tempo di dire sì o no, perché io dissi: ”No! Assolutamente, non resto qui!” Nella maniera più assoluta: “Non resto!” Non mi sono mai pentita di questo, è stato un momento cruciale della mia vita, ma non mi sono mai pentita di questo. Ho abbracciato mio papà e ho ditto: “Non resto io qui, non resto qui, per nessun motivo!” Ci ha rimandati indietro. V lesíku jsme potkali švýcarského strážníka. Bez jediného slova nás zatknul a přivedl nás na policejní stanici první vesnice v italském Švýcarsku, do Arza. […] Pak na policejním okrsku, po dlouhém čekání, řekl důstojník, který nás přijímal, že jsme podvodníci. Řekl, že není pravda, že v Itálii jsou Židé pronásledováni, že je Švýcarsko moc malé a nemůžou nás přijmout. Ne! Když jsem to slyšela, řekla jsem si: „Ne, ne, to není možné, to není možné, že se nám děje něco takového.“ Vzpomínám si, že jsem se vrhla na zem a objala policistovi nohy, tiskla jsem se k němu, naléhala. A můj otec se také pokoušel mě tam nechat, říkal: „Tak přijměte alespoň mé dítě!“ Nehledě na to, že by k tomu zřejmě stejně nedošlo, tak ten policista ani neměl čas říct ano nebo ne, poněvadž jsem řekla: „Ne, já tady v žádném případě nezůstanu!“ Zcela rozhodně: „Já tady nezůstanu.“ Nikdy jsem toho nelitovala. Byl to rozhodující moment v mém životě, ale nikdy jsem toho nelitovala. Objala jsem otce a řekla: „Já tady nezůstanu, já tady nezůstanu, v žádném případě!“ Poslal nás zpátky.

 

Údaje o rozhovoru:

• Interview za124 »
• videorozhovor v italštině
• natočeno 8. června 2005, tazatelka: Doris Felsen, kamera: Maura Cosenza, Fabrizio Ruggieri
• transkripce a překlad: Doris Felsen
• Dílčí sbírka "Itálie – Luce Rom"

 

Literatura: Emanuela Zuccalá, Sopravvissuta ad Auschwitz. Liliana Segre fra le ultime testimoni della Shoah, Milano 2005